Jablko

Černá noc, bílý den

Jablko


úryvek povídky pro časopis Pevnost 12/2008; publikováno s laskavým svolením velitelství Pevnosti

V mlze se zjevujíce, na křídlech svých vzduchem bouřně chvátají, pleť jejich jest tmavá, jakož i roucho, z úst jejich proniká jedovatý dech a kane pěna. Z vlasů jim srší oheň, také jejich pohled jest plamenný, kol těla i rukou vinou se hadi. Oběti jejich zmírají ve strašlivých bolestech…
Ottův slovník naučný

Poručice Bronislava Drábková vstoupila do análů krajského oddělení pro vyšetřování závažné trestné činnosti jako první žena schopná opakovaně dosáhnout nejlepších výsledků ve cvičných střelbách. Jistě nejen proto velela zvláštnímu pracovnímu týmu, který si v průběhu několika let připsal na konto řadu výrazných triumfů a pár zcela nepodstatných neúspěchů. Bronislava, vysoká, pružná třicátnice, obdařená pronikavým modroocelovým pohledem a přísně semknutými rty, měla veškeré důvody považovat za své loviště celý širý svět. Ve skutečnosti dost často rozháněla podezření, že si kolegové při pohledu na její drsný půvab (trochu ve stylu Sharon Stoneové) myslí: „No jasně, blondýna!“ Nutkavý pocit dosáhl mimořádné intenzity, když jednoho průzračného jitra s věrným seržantem Karlem Malinou po boku spěchala na zajištěné místo činu. Zahýkání služebního mobilu ji povolalo do obchodního centra, jedné z oněch odpudivých hal, co poživačně spásají ornou půdu jižně od Brna.

„Nic nenaděláme, šéfko,“ shrnul její niterné rozpoložení Karel. „Befel je befel.“

Naučila se asistentovy prostořeké poznámky nekomentovat, mlčky – a o to rázněji – ho směrovala k zadnímu vchodu „prodejní jednotky“, přesněji brněnské pobočky prestižního britského obchodního domu Terence and Hill. Nenápadná plechová vrata dokonale splývala s okolním povrchem, dokázali je najít jen zasvěcení. Poručici Drábkové naštěstí usnadnili situaci uniformovaní policisté. Do „technického zázemí“ tedy pronikla snadno, zato dveře na „prodejní plochu“ jí zastoupil soudní znalec, pomenší, obrýlený, veverkovitě vyhlížející človíček řečený Koroner.

„Tohle si snad ani nepřejte vidět, počkejte na fotodokumentaci. Bude ošklivá ažaž.“

Vyšetřovatelka (i ona měla přezdívku, Karel ji tajně tituloval Doňa Broňa) zpražila patologa nesmlouvavým modroocelovým pohledem, pak zamítavě zavrtěla hlavou.

„Je to silná káva i pro chlapa,“ hájil Koroner své pozice, nevědomky přilévaje oleje do ohně.

„Ustupte!“ procedila skrze pěstěný chrup. „Ve výkonu pracovních povinností mi nikdo bránit nebude.“

„Soudní znalec přijal Karlovo chlapsky omluvné pokrčení ramen, pak s výrazem typu „kdo chce kam“ poslechl.

Zpočátku Bronislava nenacházela příčinu všeho pozdvižení. Obchod s lepší, mírně předraženou konfekcí působil úhledně, uklizeně, spořádaně. Prostor v pravidelných rozestupech členila dlouhá zrcadla odrážející řady přísně seřazených chromovaných stojanů se zbožím vystaveným pěkně podle barev a velikostí. Vojáci na ztracené vartě, myslela si policistka, než vůní leštěnky, saponátů a průmyslových osvěžovačů vzduchu proniklo cosi podstatně méně příjemného.

Karel zahlédl příčinu Koronerova počínání první, trhaně zalapal po dechu, potom drkotavě zašeptal: „To mě poser kozu…“

Stručný, zato procítěný projev Bronislavu upozornil, že bude zle. A příliš se nemýlila. Oběť, tedy vše, co z ní zbylo, ležela (výstižněji: vršila se) na pokladním pultu mezi čtečkou platebních karet a všemožnými ozdobnými serepetičkami. Na lidský původ poukazovala víceméně celistvá lebka, zbytek těla někdo – nebo něco – pečlivě ohlodal. K rozlámaným, rozdrásaným kostem lnulo něco málo vaziva a potrhané svaloviny, u pokladny to páchlo jako na jatkách.

Policistka se bezradně rozhlédla, ale nebylo úniku. Žalostné pozůstatky brutálně přervané lidské existence se náhle odrážely ve všech okolních zrcadlech. Couvla, málem by přitom povalila gentlemansky vyčkávajícího Koronera (Vím, říkal jste to, ale nemám nárok na jednu blbost denně?), vzápětí se rychle uchýlila do technického zázemí. Zde si velitelským gestem přivolala členku personálu, shodou okolností kýčovitě hezkou, pihatou bloncku, položila jí zásadní otázku, nato střelhbitě prchla na dámské toalety.

„Všecko v ókeju šéfko?“ vyrušil ji povědomý hlas, když se dříve uvedl diskrétním zaklepáním.

Spláchla pokořující nevolnost do neznámých hlubin, mentolovým kapesníčkem si setřela ze rtů štiplavou pachuť. „Už dobrý, Kájo. Za chvílu su u tebe.“

„Žádná křeč, dej se v poho do kupy. Taky bych nejraději hodil tyčku.“

Na místo činu se vracela bílá jako křída, leč plna bojového odhodlání. Chvíle soustředěného dýchání v ní probudila lovkyni Bronislavu, její zorničky se dychtivě zaleskly, pod paží ji povzbudivě zastudila pažba zánovního Glocka.

„Ohlodanýho tuháča sme spolu ještě neřešili,“ uvítal ji Karel, povolávaje do zbraně potřebnou dávku kriminalistického cynismu.

„Co soudí odborník?“ obrátila se na Koronera, který se chystal odvléci páchnoucí trofej do svého sterilního vykachlíkovaného království.

Obočí pozvednuté před jejím taktickým ústupem nestačilo klesnout. „Zatím mohu s jistotou konstatovat pouze tolik: Máme ostatky osoby mužského pohlaví, spíše mladší, řekl bych mezi dvacítkou a třicítkou. Uspořádání a stav kostí podle mě svědčí o brutálním kanibalismu. Více zjistím, až mi toho krasavce složí na stůl.“

„Odhadnete alespoň přibližnou dobu smrti?“ Doňa Broňa nedokázala poručit rozechvělému hlasu.

Koronerovo levé obočí se zastavilo, zato pravé vytrvale šplhalo po čele, kde dosáhlo překvapivého zenitu. Očividně sbíral sílu ke květnatému projevu, nakonec se omezil na stručné: „Udělám, co bude v mých silách.“

„Jak jsme na tom se zajištěním stop?“ otázka pro seržanta Karla a technický tým.

„Totální podělávka, šéfko. Obchodem denně mózují stovky lidí, zvečera to tady úklidová četa vypigluje do vysokýho lesku. Hokna na pendrek, těžké levingston.“

„Co zaměstnanci?“

„Asistenti prodeje? Hážó sicnu v kanclu s nápisem trénink rům. Dal sem jim postlat do Mekáča> pro koblihy, ať jim zesílí mozek. Cirkusu velí nějaké Milan Šídlo v holpecu s komerční supervizorkou Veronikou – ta šťabajzna, co tě vedla na holky. Nahnal sem je pro tebe do kamrlíku s cedulkou ményžment.“

Bronislava koutkem oka zabrousila ke Koronerovi – právě ukládal ostatky do černého igelitu –, načež musela opět nasadit soustředěné hluboké dýchání. „Dobře. Vyzpovídám management, tobě přenechám prodavačky. Všechno dámy?“

„Zichr, šéfko, do jednoho babáči. Budu ve svym živlu.“






Úvodní stránka
Životopis
Mé knihy
Preklady
Kontakty
Fotografie
Kniha hostu
Úvodní stránka


daniela@micanova.net