Jablko

Dívka a divotvůrce

Jablko


publikováno s laskavým svolením velitelství Pevnosti

Mennofer, 55. rok vlády Ramesse II. Velikého

Síní očisty se vstupovalo do Domu smrti, který se tyčil na západním břehu Nilu, na samém rozhraní žírné půdy a pouště – v místech, přístupných pouze králům nebo mrtvým. Kněží zde nebožtíka omyli zázračnou říční vodou, potom jej za příslušných zaříkadel pomazali olejem, jehož cena závisela na finančních možnostech pozůstalých. Po završení přestupních obřadů tělo postoupilo do Síně balzamování. Déle směly setrvat jen půvabné ženy, aby jejich celistvá krása nepokoušela balzamovače k nepravostem. Tentokrát však na prahu Síně očisty stanula dívka, která měla do nebožky daleko.

„Vejdi!“ vyzval ji hlubší hrdelní hlas.

Sešet nesměle poslechla. Muž v bílém plášti klečel u dlouhého kamenného stolu, na němž spočívalo tělo zvěčnělého prince Chamuaseta. Vznešený nebožtík měl nárok na zvláštní zacházení, tedy i na vlastní Síň očisty. Rovnost zde nepanovala ani po smrti. Dívce se při pohledu na mrtvého nepodlamovala kolena, netočila se jí hlava, nepadala do mdlob, vyrostla přece v rodině královského balzamovače.

„Co přivádí vnučku věhlasného pana Naneferkaptaha do Domu smrti?“

Když k ní mudrc konečně stočil tvář, mimoděk ucukla. Zaskočilo ji Siusireovo mládí, zjevně spatřil sotva pětadvacet záplav. Oholená hlava dávala vyniknout ušlechtilému tvaru lebky, orlí nos prozrazoval příslušnost k rodu vládnoucího faraona, blízko posazené oči podtrhovaly mágovo poněkud dravčí vzezření. Větší znepokojení však vyvolávala jejich barva – blankytná, téměř bílá jako nebe za letního poledne. Siusire truchlil nad zesnulým otcem v prosté suknici a dlouhém bílém plášti, na hrudi se mu houpal jediný amulet se symboly štěstí, trvání a života. Nenaléhal, neplísnil ji za svévolné vniknutí na posvátnou půdu, jen si ji měřil vlídným nadvidoucím pohledem. Trpělivě čekal, co mu odpoví.

Sešet se naštěstí rychle vzpamatovala. Šlo o její jedinou, vysněnou lásku, tedy vlastně o všechno. „Osvícený divotvůrce, přicházím s prosbou, která nesnese odkladu.“

Zvláštní jev – Siusire se usmál, aniž se mu ve tváři pohnul jediný sval. „Co je v životě důležitější než smrt?“

Dívka poklekla na kamenné dláždění a vztáhla k němu ruce jako herečka ztvárňující při chrámovém představení Esetino hoře. „Přece láska, nejmocnější mágu!“

„Láska?“ zopakoval hloubavě. „Ano, dokážu si představit, že ti pouze hluboký cit dodal dost drzosti k cestě mezi mrtvé a ty, co jim slouží.“ Pomohl jí na nohy, potom ji uvedl do menší komůrky. Jindy sloužila k uskladnění vonných mastí, učenec Siusireovy pověsti se však ani ve dnech smutku neobešel bez kouzelnických papyrů, dal sem tedy snést část své rozsáhlé knihovny. „Zatrápená věc, tahle láska. Je jako těžká nemoc. Naděje na uzdravení se zdá mizivá, ale co bych pro Naneferkaptahovu vnučku neudělal.“

„Mýlíš se, pane,“ vysoukala ze sebe pod hypnotickým vlivem mágových modravých zorniček. „Nechci, abys mě lásky zbavoval, ale abys ji podnítil. Nejsem nezámožná, odměním se ti, jen mě prosím vyslechni!“ Siusireův přísný pohled ji odradil od úmyslu padnout podruhé na kolena, popřípadě tlouci hlavou o zem.

„Tvůj stav se zdá vskutku vážný,“ soudil, vraště obočí vzácné měděné barvy. „Nemám raději povolat zkušeného lékaře? Dal bych krk na to, že ti tu nehezkou chorobu přivodil jistý mládenec v lučištnické zbroji. Á, červenáš se, uhodl jsem! Nebudu takový necita, za jakého mě ve skrytu duše považuješ.“

Sešet zalapala po dechu, pak se poslušně svezla na nabídnutou stoličku.

„Chceš svou nemoc vyléčit prostřednictvím muže, který se zaslíbil jiné?“

Dívka pokořeně sklopila zrak. „I tentokrát hádáš správně.“

Siusire se zakabonil. „Jenomže já ti nemohu poskytnout, co žádáš.“

„Jsi mocný mág, osvícený mudrc a divotvůrce, přemohl jsi všechny kouzelníky Horního a Dolního Egypta, Núbie i vzdálených východních knížectví.“ Trochu si vymýšlela, nicméně doufala, že lichotkami nelze nic pokazit.

„Pravda,“ učenec dolil do skomírající svítilny pár kapek oleje, načež se komůrkou rozlila příjemná vůně. „Dokážu rozdělit vody jezera a zvednout ze dna jadeitovou sponu královské milostnice. Dokážu naplnit údy svých nepřátel znehybňujícím jedem a seslat do jejich útrob ohavné hady, kteří je stravují tak dlouho, dokud v bolestech neskonají. Vyvolávám nemoci, léčím nemoci, rozmlouvám s mrtvými, rozumím řeči zvířat. Na zemi, ve vodě i na nebi není tajemství, které bych neodhalil. Dokážu mocným zaříkadlem otevřít brány podsvětí a bez úhony jimi projít, neživým věcem vdechuji život, živé obracím v kámen, to vše je pro mě hračka.“ Siusire se zahloubal. „Ale vyvolat lásku v srdci muže, který není schopen citu, to po mně žádat nemůžeš.“

„Já ti nevěřím!“ durdila se Sešet.

Divotvůrce si promnul bradu. „Snad kdyby ses spokojila s touhou. Hned by bylo vše snazší.“

Dívka se rozzářila. „Je v tom snad nějaký rozdíl?“

„Zajisté. Touha je přelétavá jako dech západního větru. S trvalým citem nemá nic společného.“

„Nevadí, ať je můj jenom na chvilku, letmo, prchavě, ale ať pocítím jeho blízkost, ať poznám jeho vášeň! Do smrti na to budu vzpomínat.“

Siusire smutně pokýval hlavou. „Vášeň, jíž k tobě vzplane, nepotrvá déle než půl hodiny. Získáš jen okamžik rozkoše, který se nikdy nevrátí. Jakmile kouzlo pomine, Ranefer procitne a nebude k tobě cítit vůbec nic. Ba co hůř, jeho shovívavé přátelství se změní v odpor. Chceš své dobrodružství přesto podstoupit?“

Obdařila jej oslnivým úsměvem. „Chci.“

„Že mě to hned nenapadlo! Mám další podmínku. Jestli za mnou ještě někdy přijdeš s prosíkem, dám tě vypráskat od svého prahu.“

„Ovšem.“

„Asi jsem tě měl vyprovodit hned,“ zabručel si. „Takhle rušit klid zesnulých pozemskou pošetilostí!“

„Nemohu jinak, osvícený mágu.“

„Když jsme si tedy udělali jasno, zbývá probrat poslední záležitost. Jak jsi duchaplně pochopila, neposkytuji své služby zdarma.“

„Přej si, co chceš!“ nadchla se Sešet. „Stádo dolnoegyptských býků, úrodnou vinici, lán žírné půdy, nádoby ze zlata, stříbra a bronzu, horu nejjemnějšího královského plátna – jsem Naneferkaptahova jediná dědička.“

„Nepodezíral bych královského balzamovače z života v nedostatku,“ přitakal Siusire s oním tajuplným úsměvem na rtech. „Po hmotných statcích ale neprahnu.“ „Pak se vzdám svého mládí, krásy, hlasu, zdraví…“

„Zadrž, děvče!“ vladařsky pozvedl dlaň. „Chůva ti asi často vyprávěla pohádky. Já mám na prosebníky úplně jiné nároky. Platí mi protislužbou. Ráda se bojíš? Tím lépe pro nás oba.“

* * *

Ze své nejblaženější chvíle si Sešet mnoho nepamatovala, snad jen to, že příliš rychle skončila. Její štěstí se najednou zdálo příliš bolavé. Omdlévala, propadala se do závratného bezvědomí, Ranefer se vůbec nechoval jako něžná bytost utkaná ze zlatavého snění, slunce a vzdušných proudů. Nápor nečekané touhy mu velel milovat drsně, dravě, po vojensku. Dívka zapomínala na láskyplná slůvka, kterými ho chtěla zahrnout, jeho dobyvatelskou pozornost přesto přijímala s povděkem. Palčivá vášeň vyprchala dřív, než by jí přišla na chuť. Ranefer se převalil na bok, spokojeně usnul, dokonce se nestyděl hlasitě chrápat.

Namáhavě se posadila. Bolelo ji celé tělo, cítila všechny klouby, záda měla odřená od hrubě tkané rohože. Nadechla se, potom upřela zamilovaný zrak na svého těžce oddychujícího poloboha. Vyluzoval zvuky připomínající skřípání měděné pilky o žulový kvádr, v jejích očích přesto zůstával nádherný. Teď se zvednu, předsevzala si, a v míru odejdu. Budu jiná, dospělejší, pomilovaná. Ušlechtilým úmyslům bohužel zastoupilo cestu pokušení.

Sešet se přitiskla ke své slunečné lásce a začala Raneferovu zvláčnělou kůži hladit bříšky prstů. Neopustím tě, oslovila spáče v duchu, počkám si, až procitneš. Co kdyby Siusire nakonec chyboval v tom nejpodstatnějším? Odehnala mu z čela nepoddajnou kadeř, potom ho políbila na víčka.

„Nech toho!“ zavrčel nevlídně.

Všetečná, rozmazlená Sešet si jeho slova ke své škodě nevyložila jako varování, ale jako pokyn ke zdvojnásobení úsilí. Ranefer už neřekl půl slova, otevřel oči a surově ji odstrčil.

„Co tady, k ďasu, pohledáváš, Sešeto?“

„Asi tě to trochu překvapí, ale právě jsme se milovali,“ pronesla přesladkým hlasem.

Chvíli připomínal zvíře lapené do tenat – to když jí jeho nahota a pár nezaměnitelných indicií daly zapravdu. „Jakže?“ zmateně zašátral po zmuchlané suknici.

„Leželi jsme spolu jako muž a žena,“ potvrdila. „Nechceš si tu veselku přece jen rozmyslet?“

Ranefer couvl, pak mu došlo, že ho ta malá holka vlastně nemůže ohrozit, a krákoravě se rozesmál. Znělo to přibližně stejně příjemně jako jeho předchozí chrápání. „My dva? Muž a žena? Žertuješ! Nedotkl bych se tě ani ratištěm šestistopýho kopí, Sešeto! Hnusíš se mi. Jsi odporná, páchneš smrtí jako celá tvoje podařená balzamovačská rodina. Raději si vlastní rukou uříznu pohlaví a hodím je psům, než bych se pošpinil tvým smrdutým lůnem!“

„Proč jsi potom včera, vždyť Naneferkaptah….“ Příval štiplavé, žlučovité zloby ji úplně vyvedl z míry. Raneferova vzteklá slova se jí zabodávala pod kůži jako tisíce ostrých ledových jehliček.

„Ani mi toho dědka nepřipomínej!“ pokračoval lučištník v galantním proslovu. „Měl jsem mu zvalchovat kůži, ne se mu poníženě cpát do zadku. Jenže voják ocení každej příspěvek na domácnost, třeba by si na mě vzpomněl v závěti. No, teď je to stejně jedno. Táhni odtud ty malá, slizká, smrdutá hlístice! Seber se a zmiz!“

Zkoprnělá Sešet se nezmohla na slovo ani na pohyb. Nakonec se jí nějak podařilo vykročit ke dveřím, ale sotva se otočila ke své někdejší líbezné lásce zády, zacloumal jí nepříčetný vztek. Ponoukal k okamžité, přiměřeně strašlivé odvetě. V tomtéž okamžiku jí padl do oka marnotratně vystavený meč. Rychlostí myšlenky skočila po zbrani, vyrvala ji z pochvy a zabodla ji do Raneferovy proradné hrudi až po jilec. Nadechnout se odvážila, teprve když se zhroutil na rohož, na tutéž rohož, na které se jí zmocnil. Chvíli se křečovitě zmítal, ze rtů se mu vydrala zpěněná krev, potom její překrásný lučištník za strašlivého chroptění vypustil duši.

Dlouze na tu mrtvou masu, na pozůstatky svého něžného citu, nechápavě zírala, hněv však opadal jen zvolna. Pomsta se jí stále zdála jaksi neúplná. Jak to říkal Naneferkaptah? Kdo nemá srdce, jako by nikdy nežil…




Úvodní stránka
Životopis
Mé knihy
Preklady
Kontakty
Fotografie
Kniha hostu
Úvodní stránka


daniela@micanova.net